David's Blog

Jdu po chodbě a naštvaně se kouknu na Davida ode dveří jeho pokoje. Je 22.00, a on jak jinak, něco hraje. Máme vypínač i zvenku z chodby, tak se rozhodnu že mu rozsvítím, aby to vypnul a šel si lehnout. Pohled oči v oči a moje levá ruka plácne do vypínače. Světlo a hned tma a jedna miňonková žárovka se odděluje od objímky a letí jako uhasínající rachejtle prostředkem pokoje. Šíleně se tomu chechtáme a já jdu nahodit pojistky. Tak takhle nějak dneska letěly akcie na vólstrítu.

U cedule Říčany stál tentokrát opilý chlapík, stopoval tak, že mi skoro skočil do dráhy. To jsem teda zpozorněl. Že by se dneska braly sociální dávky? Radši trochu uberu a vidím dalšího! Motá se ve stromečcích, a vypadá to že co nevidět upadne. Navíc má nějakej historickej foťák nebo co, a je celej v černým. Asi jako jde naproti ze hřbitova. Né už ho vidím blíž, je to měšťák a snaží se skrýt ve stromečkách s radarem. Je to prakticky jediný úkryt, kde lze měřit na tomto rovném úseku silnice v polích nově nainstalované omezení na 70 Km/hod.

Městská železnice. Od prvního prosince to má podle nového hrdého grafikonu jezdit ve špičce po patnácti minutách. To ty pravěký  žabotlamy budou asi muset rozdělit, všechny jardy už vyplýtvali na koridor, a na nový vagónky už asi nezbylo. Filipa jsem vezl ráno na nádraží. Vypadalo to, že dojedeme přesně. Diskutovali jsme o tom,že když se to nejmíň hodí, tak jede přesně, a jinak má zpoždění. Vlak akorát přijížděl , takže to bylo na minutu. Večer mi pak ale Filip říkal, že to byl ten minulej, a že měl přesně třicet minut zpoždění.

Hokej Sparta-Pardubice kvůli rýmě sleduju jen na ČT2. Bylo to zajímavý, akorát po základní hrací době to skončilo 4:4 . Poctivě jsem sledoval všechny reklamy a sponzorský vzkazy, nicméně prodloužení a samostatný nájezdy stejně neukázali. Koncesi taky platíme- no TOHLE jsem si nezasloužil. Když Klaus před více než deseti lety mluvil o privatizaci ČT, tenkrát jsem to moc nechápal. Dneska můžu říct, že ČT je k ničemu. Všichni si povinně platíme mix něčeho, co chceme jinak, misto toho, abysme si platili jen to, co chceme.

„Když předložíte dnešní lístek z hokeje, tak máte parkování za pade“.  Jelikož Praha 7 byla letos oficiálně změněna na ghetto   placenou parkovací zónu, tak nám nic jinýho nezbývalo. Samozřejmě že se tam dá dojet i metrem, no možná příště. Všechny pokladny ale byly zavřený, a bylo tam jen pár fanoušků. Šel jsem se teda zeptat jestli to fak začíná v pět. „Ano, začíná, a vstupný je dobrovolný.“ Tak tohle začíná bejt divný. Kouknul jsem do mobilu na net, a našel jsem to, co jsem už tušil. Liga začíná až v úterý, tohle je poslední přátelák. Šli bysme, kdybysme věděli, že je to jen přátelák? Nevím. Na kalendáři www.hcsparta.cz jsem si toho, že je to jen přátelák, nevšim. Byla otevřená jedna tribuna a domácí kotel, podle mých odhadů tak 500 až 1000 lidí. Ještě jsme si dělali srandu, že dneska snad nebudeme sedět vedle fanoušů soupeře, jako se nám to již několikrát přihodilo. Sedli jsme si na kraj, kde nikdo nebyl. Dokud nepřijel vlak z Budějovic. Bylo jich asi dvacet a seděli né vedle, ale tak spíš okolo nás. Hokejoví fanoušci jsou míň šovinistický než fotbaloví, a celkově je lepší atmosféra a i sranda, viz http://www.molnar.cz/200643.htm Zápas skončil nerozhodně a pak bylo pět nájezdů. Petr Ton dělá vždycky kličku do bekhendu a vždycky mu to vyjde. Pět minut před koncem jel sám na brankáře, ale zkusil něco jinýho, a nevyšlo to.Takže si to vynahradil při nájezdech. Rychle vybruslil před brankáře, dva metry před ním zkameněl, a pak dva rychlý pohyby a je to. Skvělá tečka. 🙂 Lístek z hokeje jsme nemohli předložit, takže parkování stálo 160 Kč.

Tady jsou fotky z dalších hub. Rostou i v Babicích. A jsou tam i lesní včely. A pigára z nich působí pět dní.

Houby rostou, nasbírali jsme krásný malý hříbky.Na zpáteční cestě jsme se zastavili v Lukavci na oběd. Hotovky za padesát pět, takový ty pěnový hospodský houskový knedlíky a sladká rajská omáčka. A Kofola. Na zpáteční cestě jsem si ještě vyfotil nízkonákladovou benzínku bez střechy, no trochu výlet do minulého tisíciletí. Po návratu domů jsme se s Olinou hecovali, kdo vleze do bazénku. Nakonec jsme tam vlezli samozřejmě oba. Byla to děsná sranda a osmnáct stupňů bylo fakt osvěžujících.