David's Blog

Minulý víkend jsme zašli s našima na Bowling. Bowling ani moc nemusím, normálně ho prohrávám i na wíčku.Prostě moje levá ruka je levá, a pravá je na tom úplně stejně. Nehrál jsem to určitě dlouho, první rozběh, rozklek, rššššš a kalhoty vepředu u poklopce asi tak 20 cm díra. V tu chvíli házela ve vedlejší dráze nějaká slečna a mázla to přes dva žlábky. Jako né kvůli mě, prostě byla už trochu pod vlivem. Nosím teď většinu kalhot po Filipovi, jsou to samý krásně vojetý džíny. No a teď se mi to vymstilo. Usoudil jsem, že v tomhle bowling baru čtyřky bez ubrusu můžu dohrát i s dírou. No moc mi to teda nešlo, sranda byla ale obrovská.

Tento víkend mě museli chvíli přemlouvat. Odpoledne jsem si dal totiž chvíli šlofíka. Což nikdy nedělám, ale když už to udělám, tak jsem pak hrózně protivnej. Filip mě budil tak, že mlátil rukou do matračky asi dvacet centimetrů vedle mé hlavy. Otřesy otřesen  jsem si malátně natáhnul méně penerský dříny, a vyrazili jsme, tentokrát do úplně novýho bowlingu v Benicích. V první sadě vyhrál s přehledem David prostě se jen nebál do toho praštit. V druhé jsem vyměnil koule č.10 za koule č.12 a posílil rány. Pět strajků za sebou a výsledek 194 , to jsem vživotě nedal, a pravděpodobně ani už nedám.

Na procházce s novou gépéeskou Colorado 300.

Inlajny .Týhle trase říkám Počernice, i když je to kousek vedle.

Je tam i letiště pro modely 🙂

Dneska překvapil teploměr, a do oběda vyskočil na nevídaných únorových 15 stupňů. Inlajny v Počernicích byly pro mě jasná volba.Pro změnu se mnou nikdo nechtěl ject, no nevadí. Stejně nevím, jak na tom budu po zimě. Jako moc jsem to ze začátku nedával, ale všechny jsem předjížděl, po zimě(už je fakt po zimě?) to nedával nikdo.

Divný. Kde se vzal v češtině ten děsnej obrat „nedávám to“? No znám ještě jeden horší :“… a jsem za to rád“. Při těhle slovech  v duchu křičím: „To se to nedá říct jinak?“

Film „O život“ je pěkná kravina, ale nenudil jsem se. Je tam pár takovejch náznaků na přemýšlení takže druhý den jsem přemýšlel o druhý rovině toho filmu. Věřím, že se najde spousta lidí, který to šmahem odsoudí (nepochopí tu další rovinu?) a budou tvrdit že je to komerce a brak. Přitom ti samí sjíždějí pravidelně Ulici a Růžovku nebo Vékávéčka. Třeba právě teď tu mám zapnutou Vault, což je hudební stanice, co dává jen hity. Takový lepší rádio. Ze seriálů poslední co jsem sledoval, bylo občas Letiště. Před spaním si pouštím k veliké radosti Oliny nějaký sporty, nebo Viasaty. Jako kdybych měl DIGI TV platit, tak bych ho možná něměl, ale  jako dealer mám jeden komplet přidělený. Na HBO taky občas běží něco pěknýho, třeba Šifra mistra Leonarda.

No a pak že v Krkonoších není sníh. Je to vidět až z Říčan.

Před dvaceti lety se běžně nedávala auta na výměnu oleje do servisu. Dneska už si skoro nikdo nevymění ani žárovku. Tomu se říká pokrok. Při de(n)ním svícení je životnost úvodní tovární žárovky tak 2-3 roky. U starších Subaru jsem je  normálně měnil. Takže nejdřív je potřeba najít, kde má Forester náhradní žárovky. Na první pokus se to nepovedlo, Olina si ale pamatovala, že je to v tajný kapse kufru hned za zadnám sedačkama. Otevřu kapotu -no to snad né. Vypadá to, že budu muset vyndat baterku. Na rozdíl od „poctivé“ Škodovky naštěstí nemá na baterce přidělanou pojistkovou skříňku. Jak známo, i z utešněné baterie unikají výpary, občas z ní něco vyteče, takže každý tuning nofé Škoda ftédéíčku by měl začít né mračítkama, ale předěláním pojistkové skříňky. U Forestera naštěstí tato fíčura zatím není. Žárovka vyměněna i se sborkou-rozborkou baterky a důkladnou zkouškou včetně nastartování asi do 10 minut. Mám rád ten zvuk, kdy kapota zaklapne zpátky do zámku. Je potřeba jí pustit správně z výšky. Tentokrát ale ten zvuk byl takovej jinej, křupavější. Zároveň kapota na jedné straně nešla zavřít. Sakra, kde je ta krabička s náhradníma žárovkama?? Ano, byla tam, ale rána šla jen do krycího plexi krabičky, takže všechny ostatní žárovky zůstaly neporušené. Větší šok byl ale po rozjezdu. Auto chcípalo, a rozsvítila se kontrolka paměti motoru. Zřejmě zastrčený klíček v okamžiku připojení baterie navedl řídící jednotku do přechodu na nouzový režim? Naštěstí po pár hodinách provozu kontolka zmizela, a vše je zase OK. Takže i přes původní rozčarování nad nutností vyndání baterky je Forester i nadále das Auto.

„Dobrý den, Vy jste chtěl tu DIGI TV, chci se zeptat, bydlíte v domku, nebo v paneláku.“

„Normálně v bytovce“

„Jako v paneláku? “

„Jo. „

„A máte výhled na jih?“

„Nevím asi jo.“

„No jde vám přes den do pokoje sluníčko?“

„No jde…“

„A jde vám do pokoje sluníčko spíš dopoledne, nebo odpoledne.“

„Nevím někdy jde.“

„No a kam koukáte z okna ?“

„No na Žižkovskou věž.“

„Ale ta je podle adresy od vás na sever.“

„No ono je to tak nějak šikmo. Koukám všude. Ono to jako nejde chytat ze severu?“

„Né nejde.A dás u vás dát parabola za okno?“

„No dá.“

„A máte na to povolení?“

„No to seženu my jsme družstvo.“

„A máte fasádu zateplenou ?“

„Né teď se bude zrovna zateplovat.“

„No to by se muselo pak předělat“

„No to si snad předělám sám né?“ 

„Ano jistě „:-/ 🙂 „

Přijde blondýnka do krámu, že chce navigaci.

Prodavač jí ukazuje Garmin Nuvi 660, všechno předvádí a zkouší:

„Dá se přes to i telefonovat…“

Telefon blondýnky spáruje přes bluetooth, do navigace se přetáhne telefonní seznam a zprávy.

Blondýna zkouší přes navigaci volat a posílat zprávy.

Vše funguje, blondýnka s rozzářeným úsměvem sděluje prodavači:

„No tak to je bezvadný. To já už teď ten telefon ani nepotřebuju. To já ho dám mámě.“ 🙂

Už tuším, že to nestihnu domů ma večeři. To se mi běžně nestává, zase tak nehákuju. Musím ještě za jedním pánem, ale on přijede domů až za dvacet minut. Tak si dám něco v KFC. Fulera s kaší. Nechápu, proč tu syntetickou kaši musí mít tak strašně horkou. A je vždycky stejně strašně horká, asi jí dělají v nějakým stroji s termostatem na 65 stupňů. Takže si musím dát přestávku, než to vychladne. Ale co dělat. Zkusím vytáhnout notebook, mají tady prý frý wí fí. Nojo funkční. Stáhnu mejlíky. Že bych zavolal domů? S notebookem s vestavěnou kamerou, jasně. Vlastně máme všude vestavěný kamery. Takže jedním klikutím navazuju videohovor s domovem. Doma přítmí kuchyně a na obrazovce Filip s Olinou. Cool efekt maximální.“Usmívejte se , jste v televizi“, říkám pánovi od vedlejšího stolu. Už přesně chápu, proč lidi nechtějí 3G videotelefony, prostě ztráta soukromí. Sám když přijdu z práce, tak telefon prostě vypnu. Né jako na tichý, nebo VIP profil, ale prostě vypínač. Vypnout se je potřeba.

Jedna příhoda z vánočních nákupů, kupovali jsme něco s Olinou našim dětem. Už jsme byli u kasy v jednom oblíbeném skateshopu, a vedli jsme takový ten obvyklý nezávazný rozhovor o příštím nákupu.  U pokladny mladej kluk a mladá holka.Ukazovali nám, co maj od tý značky ještě k mání. Čepice rukavice a ták. Ta holka vytáhla ještě takový úzký pánský kožený rukavice, takový krátký jak do auta, a měly nahoře na kloubech čtyři stříbrný metalový cvoky.

Holka: „No a pak tady máme ještě takový zajímavý rukavice.“

Olina: „No ty teda jsou…“

Kluk: „No ty jou pro nějakýho…… frajera“

Olina: „No ty jsou spíš jak pro nějakýho úchyláka..“

Holka: „Ježíš, to né… ty si koupil můj přítel.“

Focení ohňostroje se musí dobře připravit. Jinak z toho vyjdou jen fleky.

Téžévé Říčany.

Takhle todopadne,když se pro LCD indoorovou reklamu zvolí WINDOWS.

Lomomomentka.

Chtěl jsem napsat i něco o politice,  ale BUBU a její „Co týden vzal“ přinesl pár dobrých fórků, tak se když tak podívejte tam. 

Na sjezdovkách ve Val Di Fiemme se mluví týden před vánocema převážně česky. Takový český týden. Letos byl první rok, kdy jsme jezdili jen na technickém sněhu. Teploty byly mínusový, ale prostě srážky žádný. Celý čtyři dny lyžování modrá obloha a nažehlený svahy. Když jsem vloni psal v hotelu na takový ten odjezdový hodnotící formulář, co by se mělo zlepšit, napsal jsem jim, ať naladí na STA satelitu ČT 24. A letos už to bylo naladěný.Za ten rok bylo vidět spousta malých vylepšení jak na sjezdovce, tak v hotelu, takže po pravdě jsem v další kolonce zaškrtnul „Improved“.Což neplatí o tom, co vysílali na ČT24. Na zpáteční  už byly hranice bez hranic, projížděli jsme šedesátikilometrovou rychlostí mezi dvěma spojenými pruhy provizorně vyznačenými kužely.Vypadalo to,  jako že se celníci můžou kdykoli vrátit.

http://www.youtube.com/watch?v=ANTDkfkoBaI

Ale jinak jako velmi sympatická né? 🙂 Rozhodně upřímná. Nebojí se říct nevím.

Sníh už nějak zmizel, ale na horách snad ještě je. Prší a kapky na objektivu jsou toho důkazem. Každý rok si říkáme, že lyžování ještě před vánocema už příště neabsolvujem, ale každý rok stejně jedem. Alespoň o jeden týden vánočního šílenství méně.

Máme to rozdělený. Já fotím a Olina dělá přáníčka 🙂

Ke konci roku se to dycky nějak zvrtne, a nemám ani čas, ani tu správnou náladu psát deníček. Ale má to i svoje výhody. Ze zpáv nevím nic, což je pohoda, jen se mi doneslo, že nějaký chlapík uloupil přes půl jardy, čímž malýho velkýho Standu odsunul v letošní hitparádě loupeží na druhé místo. Ty fotky jsou ze Slovenska, což je jedna báječná země, kde se méně pracuje, zato se tam o to více paří. Po večeři jsem zavelel kurs herna, a tak jsme pařili. Vedle se objímali tři mladíci, za chvíli tam už byli jen dva a zuřivě scháněli toho třetího a mobil toho druhého. Pár bavoráčků bylo, a začal se s náma bavit nějaký Rasťo, takže jsme si párkrát štrngli i s ním. Původní plán byl ten, že zpátky pojedeme taxíkem, bez GPSky se špatně trefuje, navíc cestou do herny nás přivezli autem, takže úplně přesně jsem netušil, kde bydlíme. Rasťo vytáhl taxíkářskou vizitku s pěti číslama, myslel jsem , že je majitel taxifirmy. Jelikož už moc nemluvil, tak na vizitce zaškrtnul jedno číslo, jako že nás kdykoli odveze. Rasťo teda v pohodě odjel, ale my jsme šli radši pěšky. Kurs jsem nabral excelentní, akorát cesta nevedla vždy přímou vzdušnou čarou. Stoupli jsme si na kraj náspu, bylo asi 10 cm čerstvýho sněhu. Jeden, dva kroky a zbytek jsme sjeli po pr zadku. Kubín je fkt malej, takže za chvíli jsme byli u hotelu. Recepční nespala, jak slíbila, a přišla otevřít nám dvěma sněhulákům. Ještě ráno jsme se tomu chechtali. Druhý den jsme udělali setkání, kvůli kterému jsme tam jeli a hurá domů. Za hranicema na rovném úseku bez zástavby (ovšem s označením XXX Bečva) nás fotili městský policajti, takže pravděpodobně dorazej ještě další fotky z cesty.

Oběd byl až pozdě odpoledne, název motorestu Stará vápenka, nebo tak něco, a bylo to děsně dobrý.Ale fakt jako nadprůměrně dobrý.

Hlavní pocit z cesty ale byl ten, že setkání s partnery splnilo to, co jsem od toho očekávali.

Dneska ráno jsme měli teda zprávy puštěný. Zase mluvili o návratu do vlády toho, jehož jméno je už tak trochu sprostým slovem.Olina se ptala:

„Je to socdemák?“

„Né lidovec.“

„No to je jasný on má na krku všechny hříchy, jen to sexuální obťežování mu chybí.“

„No to měl jako první, ale v tom návalu věcí příštích se na to zapomnělo. Náš národ nemá na to, aby si vládnul sám, nejlepší by bylo se svěřit jinému státu, aby nám tu vládli. Američani už tu mají radar /ano, použil jsem slovo mají/, tak tam je to snad s korupcí lepčí.“

„To já bych se spojila s nělým jiným, třeba s Kuvajtem, a mohli bysme je vysssávat :-).

„No Německo chtělo vždycky velkou Evropu, tak třeba to nakonec tak dopadne“.

Zatím jsou tyhle úvahy jako sranda, ale pár srand už se nakonec ukázalo být velmi blízko realitě – o tom možná příště 🙂