David's Blog

Co znamená ERROR 10? Prostě ráno netekla voda, tak jsem se kouknul do sklepa na čerpadlo. Na displejíku stálo ERROR 10. Čerpadlo vypínám a znova zapínám a normálně to jde. Mám podezření, že nějak blbě saje, ale naštěstí se to nepotvrzuje. Za chvíli totiž zjišťuju,že protejká záchod, to bude tím.

Středa a vyrážím na schůzku na druhý konec Prahy.Do uší si pouštím TRANCE z autorádia a nálada jse hnedka lepší. U Průhonic už to ale stojí. Pět kilometrů v koloně. Na konci se můj pruh ztrácí, prováděj tady nějakou údržbu středního pásu. Tak schválně, jestli už se Češi naučili pravidlo zipu. Kouknu na chlapíka vedle mě. Zatvářil se hrozně, čekal jsem spíš premiérský pozdrav, ale normálně mě pustil. Dál to popojíždělo až na Kačerov, kde je nutné se zasunout mezi kamióny, a kvalifikovat se tak k vjezdu na Jižní spojku. Jižní spojka chrupka stojí celá, vo tom žádná. Z Říčan do Liboce hodinka dvacet. Černokokostelecká v Uhříněvsi a v Říčanech začíná být taky pěkně drsná, a to v podstatě v kteroukoli dobu. Čím dál tím víc lidí se sem stěhuje a obrovský kamiony tudy objíždějí tu chytrou kamerovou mýtnou bránu.

Ráno pustím televizi.Prý se kvůli chybě Ministerstva hojnosti EU slivovice nebude moct jmenovat slivovice. Možná že to prý naši Europoslanci nakonec zařídí. Takže držme jim  palce, a slivovice bude. Díky EU.

Osobně slivovici nepiju, dycynky jen malýho panáčka na desinfekci.Dvakrát jsem se totiž po ní poblil.Poprvé to bylo na závěrečném večírku poddůstojnické školy v Topoľčanech. Normálně tam byl chlast přísně tabu, ale proslýchalo se, že poslední noc bude mít službu dévéťák-salámista(výstrojní náčelník), a že je to tak dycky naplánovaný, že se všichni zguněj.

Po pár panácích se mi udělalo šoufl a musel jsem jít ven.Záchody byly stejně venku, jelikož ty v budově byly v rekonstrukci. K záchodům jsem už ale nedoběhl. Klečel jsem na trávníčku, kolena na obrubníku a proti mě zvracel Kymlička.Ještě jsme na sebe něco s chehotem pokřikovali, když jsem uslyšel hvízdavý zvuk. Bylo to dynamo skládacího kola dévéťáka. Normálně projel okolo a nic neřek, fakt to měl na salámu. Druhý den mi bylo zle, a musel jsem vyčistit ty kalhoty. Byly na kolenou celý bílý, obtisknutý od tý barvy, co jsme s ní na prověrky natírali obrubníky.

Než se narodil David, trochu jsme s tchánem popili. Tvrdil, že tahle slívka je sedmdesátiprocentní, a že přesně tuhle dodávají na Vládu. Ležel jsem s Olinou v osmým měsíci v posteli, skoro jsme se tam nemohli vejít. V pololehu-polosedu  tupě zírám na lampičku. Takovej ten stav absolutního vožrání kdy se nemůžu ani pohnout. Najednou se mi začaly dělat u pusy bubliny jako z bublifuku. Asi po pátý bublině se Olina probrala, ty lupací zvuky jí přišly divný. Hrozně nadávala, ať to nedělám, ale nedalo se to zastavit. Na oplátku mě ráno vzbudila v 7.00 a musel jsem s ní ject na těhotenskou prohlídku. Né teda až do ordinace jen k nemocnici. Na Tylově náměstí byly už otevřený lahůdky, tak jsem si dal salátek s majonézou a udělalo se mi líp.

Když o tom tak přemýšlím , tak by si tu slivovici klidně mohli ti Europoslanci nechat.

Ano, byli jsme s Olinou na výstavě v Hannoveru. Ten nedodělaný kousek dálnice u Lovosic nás gépéeska prohnala takovejma vedlejšíma silničkama, bylo to ale celkově kraší a rychlejší. Šipky na silnicích samozřejmě ukazovaly jinam, snad v rámci utajení. Slavné dálniční tunely nad Ústím mají samozřejmě omezení na nesnesitelných 60km/hod, zatímco na německý straně na 80km/hod. Cesta tam trvala přesně pět hodin. Německo totiž nemá omezenou rychlost na dálnících(jen některé úseky), a tam kde jí má omezenou, tak méně. Hotýlek s hospůdkou kousek od Hannoveru byl útulný a i jídlo bylo jedlé. Měl jsem domácí rybí tlačenku s opékanejma bramborama a Olina měla řízek. Ráno vyrážíme na výstavu, čekám velkou zácpu. Velký šipky a zelení mužíci nás hnali na parkoviště, měli jsme jec asi ještě dál, ale dali jsme to k Ikee.

Na výstavě bylo hodně známých firem, a i hodně čínskejch obchodníků, co scháněj v Evropě distributory. Jelikož lístky na výstavu platěj i na místní MHD, nechali jsme auto u zastávky tramvaje,a jeli jsme do centra tramvají. Olina se mě ptala, jestli mají metro. Odpověděl jsem jí, že asi né, a v tom tamvaj vjela do podzemí a změnila se v metro.Na okrajích města jsme neviděli žádné beďary nákupní centra, zatímco v centru je obchoďáků spousta.V jednom jsem si vybral zimní bundu mé oblíbené značky Quicksilver. Zlevněná na 110 euro. Vystál jsem frontu u kasy, paní se s každým vybavovala a ptala se na PSČ a podobně. Když na mě přišla řada,paní mi pípla bundu, a na displeji naskočila cena 64.50 . Na etiketě byla ale sleva na 110. Řekla, že těch 64.50 je asi nesmysl, ale zatvářila se, že to nebude řešit. Měl jsem to za 64.50 a místo PSČ stačilo nahlásit ČR. Luxusně rychlou tramvajkou jsme dojeli na kraj města a zbytek autem.

Druhý den pustili dálnici všemi pruhy k výstavišti. Je to takový divný, ject na dálnici v protisměru. Zelení mužíci nás úspěšně donavigovali na parkoviště.Odpoledne po výstavě zase do města.Olina si chtěla vybrat taky něco na sebe, ale bylo to těžký, C&A obchoďák tam má čtyři patra! Akorát při procházení městem jsem se občas namotal do pruhu pro cyklisty.Ty pruhy jsou totiž na každý silnici i na pěší zóně. Čím dál víc jsem obdivoval místní dopravu. Tramvaje mají sklápěcí schůdky. Když jedou na periférní oblast, tak se schůdky sklopí, jinak jsou nástupiště vysoký. Přestupy na jinou linku, nebo třeba na autobus jsou často řešený druhou stranou toho samýho nástupiště.

(Pokračování textu…)

No musel jsem hodně fandit, ale hokejovou Spartu máme ve čtvrtfinále. Naproti tomu bezobranná hra fotbalistů vyústila ve třígólový debaklík.

V práci se střídají lepčí a horší dny. Tak třeba dostali jsme předvolání na Ideopolicii, jelikož někdo jel ve firemním autě před pěti měsíci rychle. Kolik asi každý z nás ztratil za posledních 5 měsíců bodů? Třeba taky všechny že? Jak mám být svobodným a hrdým občanem, když mě schválně dávaj takovýdle ťafky? Kam se krabou Komančové se štípacíma kupónama na řidičáku.Životnost našeho Kaďoura je dva roky + štěstí. V našem případě je štěstí jeden měsíc. Kaďour jezdí, vaří, kropí a divoce bliká červenejma kontrolkama na palubce.Co se týče samotný práce-jasnej postup. Stále něco vymýšlíme, kutíme, montujeme a zkoušíme, a to v drtivé většině případů bez kouřových a svářecích efektů.

Jaro už asi definitivně zvítězilo.O víkendu jsme byli zkontrolovat místní les. Rybník na Jurečku je už skoro napuštěnej, bahýnko je pečlivě navezeno do takových bazénků na políčku. Snad to neprodají někomu jako stavební pozemek. Šerýna se s chutí proběhla potokem, ryby ale neloví. Nebo spíš neuloví.

Divný spřežení. :-/

Tohle je moje oblíbené fotící místo.Je to mezi Poříčanama a Českým Brodem.Báječné místo s horizontem, které stojí za to vyfotit v každém ročním období.

No tak tam jsme bydleli. Poslední den po odevzdání auta jsme pojali nápad ject se podívat do Port de Mogan na trh.Ten nápad mělo asi víc lidí. Posilový autobus se pozná tak, že je o hodně starší, než ten regulérní linkový, a o hodně rozvrzanější. Na trhu byly asi z 80 ti procent normální čínský šitky, zbytek něco místního a něco africkýho.Šílený množství lidí. Největší radost měla Olina ze specielních magnetických korálků za 1euro.

Jarní prázdniny se tedy nad očekávání vydařily, hlavně pohoda, klídek, skořicová pálenka. V Praze vlhko a lezavo, i když už i tady je vidět, že letošní italská zima je nenávratně pryč. V neděli jsme prohlíželi doma fotky z dovolený, ale i jiný. Skvělý je to, že za posledních sedm let jsem fotil i v těch nejobyčejnějších situacích. Z toho je nejvíc poznat, jak se všechno mění, a jak každý den, večer a večírek jsou neopakovatelné.