Při check-inu v Praze se mě slečna ptala , jestli chceme opravdu letět. Zatvářil jsem se přísně // zlí jazykové tvrdí, že prý ani memusím.Když jsem řekl že chceme stoprocentně letět, tak mi říkala, že se jako se prodalo víc vstupenek , než je sedadel, tak to jsem řekl, klidně, ale fakt řísně , že mě to nezajímá.Odmítl jsem i nabídku 1000 dolarů když poletíme druhý den.To už jsem hledal schovanou skrytou kameru. Doslova jsem řekl, že nechápu, jak se něco takového může stát// stále poker face. Vyjela nám dvě palubenky bez místa, s ítm že si je máme vyměnit na gejtu, a že máme čekat až budeme jmenovitě vyzváni.Přiši jsme na gejt a zrovna tam přišla jedna stewardka a ptala se druhé, s čím má pomoct. Beze slova jsem jí strčil naše noname palubenky a za chvíli mi vrátila palubenky s místama, a i další palubenky s místama na let Atlanta-San Francisco. We have a setats :-).
Dtewardky v letadle se ptám že se mi to nezdá, že jsme si zaplatili turistickou třídu, a že máme business class. Tlemila se, že jako se určitě najde někdo , do si to s náma rád vymění, pokud budu chtít. To jsme jako teda nechtěli. Letět přes atlantik v business class byla fajn kompenzace . Imigrační se ptal na to jestli se u nás mluví Československy. Chtěl jsem mu říct, že někteří tak mluví, ale možná to byla kontrolní otázka , tak jsme mu vysvětloval jaký je rozdíl mezi Českem a Slovenskem. Dál už se na nic neptal a sponkovačkou nám nacvaknul útržek formuláře do pasu. Druhý let byl taky kompletně vyprodaný. Oni mají i v turistické třídě pro každého jeden displej, takže i tam je možný sledovat údaje o letu. Zdarma tam byla i televize, což je fajn, méně fajn je to, když tam ukazují, že se jiné letadlo ztratilo. 🙁
Dorazili jsme v pohodě. Časový posun je peklo.